1.
„Jano, snídaně!“ ozvalo se z kuchyně. To už je ráno? Nemůže být přece ráno, vždyť jsem celou noc nespala. Zase mě doprovázely noční můry, jako každou noc.
„Já nebudu snídat!“ Jenže mamka mi to přišla vymluvit. Stala se jednou z nejlepších psycholožek široko daleko a podle ní je snídaně velice důležitá. Chce, abych byla psychoog. Já na to její vzdělání kašlu. Budu vědec. Ne psycholog. Vědec, který nesnídá!
„Nejsi nemocná? Nemáš horečku?“
„Nemám, jen jsem nespala,“ ujasnila jsem jí to. Neví o mých častých nočních můrách, i když by mi mohla pomoct.
„Tak se pojď najíst. Píšete test a takhle ti to nebude moc myslet,“ smála se na mě, ale bylo mi jasný, že někde hluboko uvnitř, možná ani ne tak hluboko, je děsně naštvaná.
„Nepůjdu ani do školy, tak proč bych měla snídat?“
„Takže holčičko,“ to jí dožralo „ty teď pěkně napochoduješ do kuchyně a umyješ se, protože do školy jdeš!“ Stahovala ze mě deku, tenhle trik vždy zabral. Už jsem totiž nikdy nenašla svou předchozí polohu spánku a radši jsem vylezla z postele.
Plná tragiky jsem tedy vylezla z postele, došourala se ke koupelně a schválně jsem se umyla už před snídaní. Mamka bude naštvaná, z toho jsem momentálně měla největší radost. Vyčistila jsem si zuby, opláchla obličej, učesala vlasy a převlíkla jsem se. Vzala jsem si džíny, své oblíbené černé triko a tmavé ponožky.
Dole na mě čekala snídaně. Jako vždycky mi máma udělala černý čaj, rohlík s máslem a medem a k tomu všemu navíc muffin. Odkdy mi dávala muffiny? Tvrdí o nich, že jsou nezdravé. I přes to jsem zticha a dopřávám si malý muffinek s borůvkou uvnitř, ty miluju, a odcházím.
„Kam zase jdeš? Kdo vypije ten čaj, Jani?” Začala být milá. Nechci jí odpovídat, přece se vrátím, ne? Přece jen se donutím k odpovědi, spíš něco jako zamumlání, a pokračuju po dřevěných schodech do patra. Naše chodba je moc pěkná. Béžové stěny a tmavý hnědý nábytek se mi pohromadě líbí. Vymyslela to máma. Vždy měla smysl pro design, alespoň trochu. Můj pokoj byl ale ještě hezčí, protože jsem si ho navrhovala sama. Když do něj někdo vejde, vidí oranžovou stěnu, skoro meruňkovou, a naproti ní stěnu zbarvenou do světlé mátové barvičky. Všechen nábytek je bílý. Bílá vysoká postel, pod kterou mám křeslo a knihovničku. Bílý stůl pod bílým oknem. Bílé doplňky, prostě ráj bílé barvy. A jen můj.
Sešla jsem znovu za mamkou do kuchyně. Tentokrát s batohem a jarním kabátkem.
„No vidíš, že jsem se vrátila. Jdu do školy, čau.” Trochu jsem jí odbyla.
„Počkej, prosím tě. Co ten čaj? Vždyť víš, že mátový tady nikdo nepije. Jen ty.” Snažila se usmát, ale pořád byla naštvaná. Viděla jsem to. Jelikož je mamka psycholožka, asi jsem zdědila odhad na lidi a jejich emoce po ní. To se mi hodně hodí, třeba ve škole nebo v hádkách s mamkou.
„Dej mi ho do flašky,” řekla jsem jí. Pak jsem si uvědomila, že je půl osmý „a nebo ne. Je na to moc pozdě! Ahoj.” Když jsem odešla, mamka se za mnou koukla do okna, ne jako obvykle, ale smutně a jako socha. Pak šla poklidit. Copak dnes nejde do práce?
Došla jsem do školy a znovu jsem tu byla uvězněná na pěkných pár hodin. Naše chodby se mi moc líbily, ale hezčí by byly bez ostatních žáků. Taky tu nechtějí být. Všechny tyhle děti jsou stejný jako já. Stejný až na jedinou věc - neprobouzejí se každou noc s propocenou postelí, plnou hlavou nočních můr a děsem v očích. Nepřála bych to ani svému největšímu nepříteli…